Okruhy ke zkousce - Obcanske pravo - obecna cast 2021 PDF

Preview

Summary

Okruhy ke zkoušce Občanské právo, obecná část1. Soukromé právo v právním řádu, vývoj a širší souvislosti.Systém práva Systém se vyznačuje strukturovaností (opak nahodilosti)  nahlížení na právo jako na celek a na jeho vnitřní strukturu  v ideálním pojetí o vnitřně organizovaný a souladný celek, k...

Description

Okruhy ke zkoušce Občanské právo, obecná část

1. Soukromé právo v právním řádu, vývoj a širší souvislosti. Systém práva        

Systém se vyznačuje strukturovaností (opak nahodilosti) nahlížení na právo jako na celek a na jeho vnitřní strukturu v ideálním pojetí o vnitřně organizovaný a souladný celek, který směřuje ke své uspořádanosti Základním prvkem je právní norma (pravidlo lidského chování, které stanovuje, jak něco býti má, a jehož dodržování je vynutitelné státní mocí) Pojem právo -> systém (právních) norem, působí preventivně a sehrává důležitou roli při řešení konfliktních situací Právní normy lze uspořádat do větších celků, které finálně tvoří vnitřně organizovaný a souladný systém – Právní řád Právní řád -> jednotnost, uspořádanost, bezrozpornost -> významné pro systematický výklad norem, i řešení možných kolizí Český právní řád vychází z tradičního dualismu práva soukromého a veřejného, běžné i členění na právní odvětví

Právo v objektivním a subjektivním smyslu  Objektivní právo -> Souhrn pravidel chování lidí, jejíchž zachovávání je vynutitelné státní mocí. Tímto se tento normativní systém (právní řád) liší od morálky, náboženství a jiných systémů. Součástí právního řádu je i soukromé právo. Stanovené nebo uznané státem.  Subjektivní právo -> konkrétní oprávnění pramenící z objektivního práva (někdy známé jako nárok), lze jej prosadit pomocí státního donucení. Příklad – mám na něco právo. Míra možného chování oprávněného subjektu.

Právo soukromé a právo veřejné  K určení pojmu občanského práva je třeba vymezit jeho postavení v rámci celého právního systému → tím je myšleno nejprve odlišit od sebe právo veřejné a právo soukromé, poté je ještě třeba oddělit od sebe procesní a hmotnou stránku občanského práva. Už z ŘP  Soukromé právo je část právního řádu (objektivního práva), jehož psaná i nepsaná pravidla upravují vzájemná práva a povinnosti osob v soukromém styku.  Při nastavování pravidel v soukromé sféře, by se stát měl zdržet ingerence do právních poměrů tam, kde není taková potřeba zásahu hodnotově zdůvodněna a řádně podložena argumenty. Lze soukromé právo chápat jako prostředek realizace svobody jednotlivce  Odvětví soukromého práv-> Obecné soukromé právo -> občanské právo (někdy i rodinné), zvláštní soukromá práva, zejména obchodní a pracovní  Veřejné právo slouží k ochraně veřejného zájmu (společnost jako celek) a vymezuje zejména práva a povinnosti orgánů veřejné moci.  Základem veřejného práva je Ústavní právo. Veřejným je i právo správní (popř. finanční), trestní, civilní právo procesní.  Ve veřejném právu platí, že lze činit jen to, co zákon veřejné moci dovolí

Rozlišení soukromého práva od veřejného  Několik teorií

1

 Nejstarší -> Ulpiniánova, teorie zájmová, kritériem je členění soukromý a veřejný zájem, vychází z toho, že veřejné právo chrání zájmy veřejné a soukromé právo zase zájmy soukromé. Veřejným zájmům se přikládá větší hodnota než zájmům soukromým  Mocenská teorie -> Rozlišuje SP a VP podle kritéria uplatnění veřejné moci v konkrétním vztahu: V soukromoprávní sféře (horizontální vztahy) mají osoby rovné postavení -> jeden subjekt nemůže jednostranně a autoritativně určovat práva a povinnosti. Ve veřejnoprávní sféře (vertikální vztahy) se projevuje zákonem přesně vymezené nadřazené postavení nositele veřejné moci, autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech FO i PO  Organická teorie ->teorie subjektů, kritériem je příslušnost/nepříslušnost k veřejnému svazu.  Mezi SP a VP není přesně vymezená hranice, dochází k prolínání SP a VP i k vzájemnému ovlivňování  SP při kolizi s oprávněným veřejným zájmem musí VP ustoupit  

 



Metoda právní regulace: pracuje s mírou, kterou se účastníci právního vztahu podílejí na formování obsahu onoho vztahu • Z kombinace zájmového a mocenského hlediska vycházela předchozí úprava, noz se kloní k teorii organické • Odvětví spadající pod veřejné právo: ústavní, správní, všechny procesní, finanční, trestní, mpv • Odvětví soukromého práva: občanské, obchodní, rodinné, mps (hybrid: pracovní právo) • Aby však bylo možno odlišit jednotlivá „malá“ odvětví od těch dvou, je třeba definovat další kritéria, jako např.: subjekty, jejich vzájemné vztahy, obsah právní normy a její forma → vnější kritérium • Vnější kritérium = předmět právní regulace: okruh občanskoprávních vztahů (dříve definováno přímo v oz: občanské právo hmotné upravuje majetkové vztahy fo a po, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osobnosti, pokud tyto vztahy neupravují jiné zákony, dnes je předmět formulován velmi volně: „vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo“) Metoda právní regulace = specifický způsob právního regulování, vyjadřující povahu a míru působení jednotlivých účastníků právního vztahu na vznik a rozvíjení tohoto vztahu

Právo hmotné a právo procesní  V hmotně právních předpisech se mohou vyskytovat procesní pravidla a naopak, rozhodující není formální hledisko (v jakém prameni práva je pravidlo zařazeno) ale obsahové hledisko  Hmotné právo -> reguluje lidské chování v životních oblastech, v nichž subjekty práva vystupují přímo, bez prostřednictví soudních orgánů, upravuje vztahy mezi osobami (jejich vzájemná práva a povinnosti)  Procesní právo -> všechny normy, které regulují lidské chování v řízení zaměřeném na poskytování soudní ochrany před soudními orgány. Patří sem normy, pokud regulují zejména otázky, jak a u kterého orgánu mají být subjektivní soukromá práva uplatňována (pravidla upravující pravomoc, příslušnost, žalobu), za jakých předpokladů se soud bude žalobou věcně zabývat (procesní podmínky), atd.

Koncepce soukromého práva  Koncepce soukromého práva vychází z myšlenky že SP není primárně nástrojem regulace společnosti, ale vytváří a ohraničuje prostor, ve kterém si osoby v soukromém styku mohou upravovat vzájemná práva a povinnosti podle svých představ, široká autonomie vůle.  Osoby v soukromém styku mají rovné postavením, nemohou druhé straně ukládat povinnosti nebo přiznávat práva  Autonomie vůle -> smluvní volnost, svoboda vlastnická, testovací, spolčovací, svoboda ustavování (při zakládání PO)  Je nutno rozlišit mezi formální rovností (před zákonem) a faktickou nerovností, která je vyrovnávána za pomocí právem vymezených nástrojů směřujících k ochraně slabšího. Ochrana spotřebitele, nájemce bytu. 2

Vývoj  Právnická dvouletka -> Zákon o právu rodinném 1949  Občanský zákoník ,,střední kodex‘‘ 1950 - Ideologicky a věcně vycházel z ruského občanského zákoníku z roku 1922, stalinské ústavy (1936) a předválečného návrhu občanského zákoníku (1937). Dělí se na 6 částí - první částí jsou úvodní ustanovení (§1 - 3), obecná část (§4 - 99), následují věcná práva (§100 - 210), závazková práva (§211 - 508) a nakonec dědická práva (§509 - 561). Zákoník byl zakončen přechodnými a závěrečnými ustanoveními (§562- 570). Preferovalo socialistické vlastnictví a obchodní právo zrušeno  Občanský soudní řád 1963 – dodnes  Občanský zákoník 1964  Zákon o rodině 1963 – zrušeno 2014  ABGB, ZGB, BGB

2. Místo občanského práva v systému soukromého práva, předmět úpravy. Soukromé práva a jeho členění  Nejdříve SP a OP ztotožňovány  Později z jednotného SP se začala vydělovat tzv. zvláštní soukromá práva (pracovní, obchodní)  Zbývající část -> všeobecná platnost, všeobecnost -> zákl. kritérium členění -> (obecné) občanské právo  Občanské právo -> je ve vztahu k jiným SP nutno chápat jako právo obecné (lex generalis) vůči právu zvláštnímu (lex specialis)  Pokud existuje zvláštní úprava, použitelnost OP přichází v úvahu subsidiárně (podpůrně)  Zvláštní soukromé právo -> obchodní, které obsahuje právo obchodních společností, cenných papírů, soutěžní právo  Charakter SP má i pracovní právo, které upravuje vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, prac. Podmínky, ochranu zdraví při práci, kolektivní vyjednávání, atd. Hybridní povaha, mnoho veřejnoprávních prvků.  Někdy jako zvláštní SP i právo spotřebitelské, rodinné, právo duševního vlastnictví  Mezinárodní právo soukromé -> upravuje soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem (obecné i zvláštní) jeho regulace spočívá na kolizích normách (určují jaké právo se použije)  Monistický přístup -> nahlíží na SP jako na jednotný celek, který je vnitřně strukturován, Švýcarsko, Nizozemí, i částečně u nás  Dualistický přístup -> oddělení úpravy obecného občanského práva a práva obchodního (N)

Občanské právo a jeho vnitřní členění  Všeobecné SP, vlastní vnitřní systém.  Subsystémy -> rodinné právo, práva věcná, právo na ochranu osobnosti, právo dědické a závazkové

3. Normy a prameny soukromého práva, výklad norem. Prameny a normy SP  Prameny práva (zdroje, z nichž právo vyvěrá) je třeba chápat v širším kontextu společenských a eko podmínek, které spolupůsobí ve fázi vytváření právních norem, jakož i při jejich interpretaci a aplikaci  ČR – kontinentální právní systém -> nejdůležitější psané prameny práva, nové SP a konstantní judikatura Ústavního soudu vychází z tzv. ,, širšího‘‘ pojetí pramenů práva 3

 Pramenem práva je především právní předpis -> výsledek normotvorné činnosti příslušných státních orgánů  Zákl. vnitrostátním pramenem práva je Ústava ČR a Listina zákl. práv a svobod, i další ústavní zákony  Zákl. práva a svobody mají povahu veřejných subjektivních práv  Povinnost všech soudů -> interpretovat podústavní právo tak, aby nebyla dotčena zákl. práva a svobody  Případná kolize zákl. práv se řeší testem proporcionality  Test proporcionality -> poměřování, kterému právu je třeba dát v konkrétním případě přednost. Kritéria: o Kritérium vhodnosti: odpověď na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného zákl. práva) o Kritérium potřebnosti: porovnání legislativního prostředku, omezujícího zákl. právo resp. Svobodu, s jinými opatřeními, umožňující dosáhnout stejného cíle, zda tohoto cíle nelze dosáhnout jiným způsobem, jenž by byl ve vztahu k dotčenému zákl. právu šetrnější o Porovnání závažnosti u obou v kolizi  Negativní normotvorba -> činnost Ústavního soudu, jejímž výsledkem je vydávání rozhodnutí (nálezů), kterými se právní předpisy (nebo jejich části) ruší  Právní normy v právních předpisech nemohou vždy postihnout všechny situace, které se v praxi vyskytují. Může nastat stav, kdy faktickou situaci nelze podřídit pod konkrétní právní normu a je třeba pomoci s výkladem, popř. právo dotvořit.  Pramen práva i právní princip  Pramen práva i zvyklosti, dlouhodobě fakticky zachovávána pravidla (obchodní zvyklosti)  Význam má i právní doktrína (relevantní odborná literatura) a ustálená rozhodovací praxe soudů  Pro vnitrostátní prostředí mají i význam mezinárodní a evropské prameny (listina základních práv EU, důležitá judikatura, která základní práva a svobody dotváří  Evropské právo reguluje pouze určité oblasti OP, které jsou pokládány za důležité z hlediska fungování trhu (ochrana spotřebitele, duševní vlastnictví)  Prameny práva EU -> primární (Smlouvy o fungování EU), sekundární (přímo aplikovatelná nařízení, směrnice  Judikatura Soudního dvora EU (Lucembursko) je závazným pramenem práva ve všech členských státech  Důležitý pramen – závěry evropských unifikačních projektů (PECL, DCFR)

Normy SP  Znaky právní normy -> obecnost, závaznost, vynutitelnost státní mocí  Dispozitivní a kogentní, dále na absolutně a relativně kogentní  Dispozitivní norma -> zmocňuje soukromé osoby k autonomní úpravě vzájemných poměrů, slouží také k interpretaci nejasného autonomního pravidla a jsou často měřítkem ,, spravedlnosti‘‘ , subsidiárně reguluje lidské chování, zmocňuje strany k autonomní normotvorbě (implicitně i výslovně)  Kogentní norma -> vylučuje autonomní normotvorbu, Absolutně kogentní -> zcela vylučuje možnost odchýlení se od zákonně úpravy tedy autonomní právo, Relativně kogentní -> vylučují autonomní úpravu jenom v určitém směru  Zákl. kritériem pro určení kogentnosti je výslovný zákaz, který může být vyjádřen přímo: V zákoně – zakazuje se, nebo nepřímo: nepřihlíží se, je nebo se považuje za neplatné, nejde o zákaz určitého chování, ale o zákaz autonomní normotvorby 4

 Musíme zkoumat smysl a účel právní normy omezující autonomii vůle, zejména z důvodů ochrany slabší strany, ochrany práv třetích osob

Výklad a dotváření SP  Význam právních norem -> ne vždy jasně jednoznačný a patrný  Při hledání skutečného obsahu (smyslu a účelu) -> pomoc výkladem (interpretací)  Někdy i jít za hranici nejširšího možného jazykového výkladu PN, nejde o výklad ale o tzv. dotváření práva

Pojem a druhy výkladu  Výklad (interpretace) práva -> přiřazování významu znakům a řešení významových nejasností při poznávání PN, která je obsažena v textu konkrétního zákonného ustanovení  Zákl. východisko – racionalita zákonodárce  Hodnotový výklad -> má zabránit pouhému ,,textualistickému‘‘ či ,,písmenkářeskému‘‘ (jazykovému) výkladu právních předpisů, bez ohledu na jejich smysl a účel. Výklad ani aplikace právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění  Ústavně konformní výklad ->je-li na výběr několik interpretačních alternativ, má vždy přednost ta, která je nejvíc v souladu s ústavním pořádkem (nejvíc šetří zákl. práva a svobody) Střet zákl. práv se řeší testem proporcionality  Eurokonformní výklad -> ustanovení českého právního řádu přichází v úvahu zejména v případě, že interpretujeme ustanovení, která do něj byla začleněna v souvislosti s členstvím ČR v EU.  Výklad práva se musí odlišit od výkladu právních jednání.

Výkladové metody Jazykový výklad  Výklad PN začíná u jazykového vyjádření  Objasnění za pomocí lingvistických pravidel (gramatických, syntaktických, lexikálních) jsou limity této výkladové metody.  Ústavní soud -> jazykový výklad je pouhým prvotním přiblížením se právní normě, jejímž nositelem je právní předpis  Zákonodárce používá právní jazyk – liší se od obvyklého  Vázanost soudce zákonem – ne vázanost jeho doslovným zněním, ale jeho smyslem a účelem -> proto s jazykovým výkladem se nedá spokojit

Logický výklad  Využívá tzv. zvláštních argumentů právní logiky. Argument ,, a contrario‘‘ (důkaz opaku) -> nabízí se určité dvě varianty  Výklad ,,per eliminationen‘‘ (vylučovací důkaz) – více možností, typicky u taxativních výčtů  Argument ,, a fortiori‘‘ buď podoba argumentu ,,a maiori ad minus‘‘ (od většího k menšímu) nebo ,, a minori ad maius‘‘ (od menšího k většímu). Platí-li něco o menším, tím spíš to musí platit o větším. (nesmím pít pivo tak i ne vodku, smím pít vodku tak i pivo)

Systematický výklad  OZ zdůrazňuje požadavek vykládat smysl použitých slov v jejich vzájemné souvislosti  Třeba zohlednit i širší souvislosti právního řádu jako celku a umístění výkladové normy v jeho rámci  Zákl. východisko -> vnitřní jednota a bezrozpornost právního řádu -> jednotlivá ustanovení nepůsobí protichůdně, ale souladně.  Ústavně konformní výklad – systematicky zařazen jako zvláštní forma systematického výkladu

5

Historický výklad  Slouží k co nejpřesnějšímu poznání obsahu práva (ustanovení) a jeho porozumění -> hledá úmysly zákonodárce  K odhalení -> důvodové zprávy (prošly legislativním procesem), protokoly, zápisy z projednávání při přípravě  §2 odst. 2 OZ -> jasný úmysl zákonodárce -> relevance subjektivně-historického výkladu -> pouze jedna z podpůrných metod  Důležitější objektivní smysl a účel zákona

Teleologický výklad Interpret zjišťuje jaký je smysl a účel zákona a snaží se spornou otázku zodpovědět Možno bránit bezduchému formalismu, soudní libovůli Zákl. východisko -> nikdo se nemůže dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu Objektivně teleologický -> hledá objektivní smysl a účel daného pravidla – ratio legis – v duchu principů a hodnot, na kterém je PŘ vystavěn -> priorita před jazykovým, formálně systematickým i subjektivně historickým výkladem  Subjektivně teleologický ->lze využít, je-li smysl a účel patrný ze zákona samého nebo dalších souvisejících textů (preambule, důvodové zprávy)

   

Dotváření práva a vyplňování mezer v právu  Dotváření práva -> situace, kdy se soudce ve svém rozhodnutí odchyluje od textu zákona nebo jej dokonce překračuje, jde za hranici nejširšího možného jazykového znění/významu  Dotvářením práva je zavádění nového institutu do právního řádu  V ČR pouze výjimečně, částečně to narušuje dělbu moci  Dotvářením práva není, pokud soudce v rozhodnutí vyjasňuje obsah určitého pravidla a pohybuje se v mezích slovního významu vykládaného ustanovení  Pokud chybí opora v textu zákona jedná se o vyplňování mezer v zákoně  Analogie zákona -> analogie legis -> vždy věcí ad hoc argumentace, při posouzení nutnosti, vhodnosti a účelnosti postupu  Analogie práva -> analogie iuris -> to samé co pro legis -> dosažení dobrého uspořádání práv a povinností, při využití principu spravedlnosti a zásad, na nichž SP spočívá  Omezení věcného rozsahu normy jejím smyslem a účelem -> teleologická redukce -> kdy na základě jazykového výkladu dojdeme k závěru, že určité pravidlo dopadá na určitou množinu situací, nicméně teleologickou redukcí zúžíme aplikaci pouze na vymezenou podmnožinu této množiny.

4. Hodnoty a principy soukromého práva. Hodnoty a principy (zásady)  Hodnoty v právu -> základní východisko právní úpravy, to k čemu právo směřuje a co chrání (svoboda, právní jistota, spravedlnost a účelnost)  Právní principy (zásady) -> zákl. stavební kameny fungování celého systému práva. Některé jsou v celém právním řádu, některé jen v SP a některé jen ve VP.  V právní teorii se rozlišuje mezi obecnými principy, vlastními celému právnímu řádu, a zásadami, které jsou určující pro určitou oblast práva. Považují se za to samé  Hodnoty představují většinou to, ČEHO? Má být dosaženo, principy (zásady) určují JAK? Má být dosaženo zachování a ochrany hodnot

Principy  Autonomie vůle -> oprávnění člověka svobodně projevovat svoji vůli a utvářet podle vlastního uvážení právně relevantní poměry. Jejím rozvinutím je zásada smluvní volnosti, vlastnická

6

  

 











 





(testovací, fundační), spolková autonomie. Limit -> obecná povinnost jednat poctivě, vždy v souladu s dobrými mravy a veřejným pořádkem V SP platí, že v pochybnostech je třeba vycházet z dispozitivnosti norem a nutnosti spíše menšího (než většího) omezení soukromoprávní autonomie vůle Smluvní volnost -> rozhodnutí o volbě smluvního partnera, obsahu smlouvy a její formě Vlastnická svoboda jakož i její deriváty (svoboda testovací a fundační) garantují svobodu nabýt vlastnické právo k věci v právním smyslu, spravovat ji a nakládat s ní podle vlastního uvážení. Spolková autonomie je svoboda ustavit (založit) spolek, vstoupit do něj, upravit jeho vnitřní poměry Zásada ,,vše je dovoleno, co není zakázáno‘‘ (Ústava ČR, čl2 od. 4) a LZPS, garantuje osobám v soukromém styku chovat se chtěným způsobem do okamžiku, kdy právní předpis nestanoví zákonný limit. Zásada dispozitivnosti zákonné úpravy -> kde mluví člověk, zákon mlčí, v soukromém styku lze upravit práva a povinnosti odchylně od zákona, pokud to zákon nezakazuje, projev -> možnost nahradit zákonná (dispozitivní) ustanovení vlastními (autonomními) pravidly a tím vyloučit jejich použitelnost. Zásada ochrany ,, slabšího‘‘ slabší strany -> k vyrovnávání eko, informačně a odborně nerovného postavení (slouží k dosažení rovnosti zbraní), ochrana spotřebitele, nájemce bytu či nezletilý Princip poctivosti -> důležitý obecný korektiv právního jednání, výslovně zakotven v §6 OZ, Každý má poctivost jednat v právním styku poctivě a naopak, nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Poctivostí pak lze rozumět čestnost, otevřenost, loajalitu a ohled na zájmy druhé strany. Pro důvěru v právo, jako normativní systém i stabilitu právního řádu, je rozhodující zachování právní jistoty, projevuje se: o Ochranou práv třetích osob -> dů...