Občanské právo 95 - chybí první otázka PDF

Preview

Summary

1) Soukromé právo v právním Ĝádu, vývoj a širší souvislosti2) Místo občanského práva v systému soukromého práva,pĜedmČt úpravy.* kdy budeme hovoĜit o soukromém a kdy o občanském právu?▪ DZ dĤslednČ hovoĜí o soukromém právu, sám se stylizuje jako kodex soukroméhopráva; viz pojetí OZ jako univerzálníh...

Description

1) Soukromé právo v právním řádu, vývoj a širší souvislosti

2) Místo občanského práva v systému soukromého práva, předmět úpravy. * kdy budeme hovořit o soukromém a kdy o občanském právu? ▪ DZ důsledně hovoří o soukromém právu, sám se stylizuje jako kodex soukromého práva; viz pojetí OZ jako univerzálního kodexu soukromého práva ▪ Občanský zákoník je obecný kodex soukromého práva, ale občanské a soukromé právo nejsou totožné pojmy (pracovní právo, právo obchodních korporací) Systémové otázky (shrnutí) Historicky záviselo na postavení jedince ve společnosti: antické Řecko akcentovalo polis, Řím (vliv křesťanství) do popředí individuum, středověk (vazalský systém) zánik odlišování VP a SP, znovu se objevuje v přirozeném právu od 16. stol.- občan a stát. Odlišení soukromého a veřejného práva – kritéria: ◼ zájmová teorie; ◼ mocenská teorie; ◼ organická teorie; ◼ metoda právního regulování. Nový český občanský zákoník se ve své koncepci výslovně (DZ) přiklání k teorii organické. Vztahy mezi dosavadními odvětvími ◼ Rodinné právo inkorporováno do NOZ jako jeho část druhá (§ 655-975). ◼ Dosavadní obchodní zákoník byl zrušen novým OZ a jeho dosavadní právní úprava závazků v části třetí ObchZ byla sloučena s NOZ v části čtvrté (§ 1721-3014).. ◼ Obchodní společnosti a družstva nově regulovány v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) - ZOK. ◼ Vzájemný vztah mezi ZOK a NOZ je vztahem speciality a subsidiarity. ◼ Zvláštní pravidlo pro užití ustanovení NOZ o spolcích na právní poměry obchodních korporací stanoví § 3 odst. 1 zákona o obchodních korporacích: ustanovení NOZ o spolcích lze užít na právní poměry obchodních korporací jen tehdy, stanoví-li tak zákon o obchodních korporacích (tzv. pravidlo delegace). ◼ Tzv. evropské právnické osoby se na zákl. ust. § 1 odst. 4 ZOK řídí ustanoveními zákona o obchodních korporacích v rozsahu, v jakém to připouštějí přímo použitelné předpisy EU upravující tyto typy právnických osob. ◼ Z pracovního práva v NOZ: pracovně právní způsobilosti (§34-35) a pracovní poměr (§ 2401). Mezi ZP a OZ původně princip delegace. Nálezem ÚS116/2008 Sb. změněno na subsidiaritu OZ. ◼ Specialita ZP a subsidiarita OZ převzaty i po přijetí NOZ. Systematika NOZ ◼ přebírá systematiku Gaiových Institucí (viz), ◼ modifikuje ji však pod vlivem pandektního systému: ◼ vložení obecné části a ◼ zařazení rodinného práva do samostatné Části druhé občanského zákoníku. ◼ V ostatním byla zachována Gaiova systematika (pojetí absolutních práv, dědické právo jako součást práv absolutních..).

Právní dualismus: -

-

Za minulého režimu se toto dělení nepoužívalo, nyní se k němu opět navracíme. Pochází již z římského práva marxistická teorie toto třídění opustila – cílem bylo umožnit socialist. státu zásahy a tím i jeho pronikání do soukromé sféry; teze V. I. Lenina: socialistické právo nezná nic soukromého, neboť vše, co je právně významné je záležitostí veřejnou.

Předmět právní regulace: Vymezuje okruh společenských vztahů, upravených určitým odvětvím práva Předmět je vnější kritérium (mimo vlastní právní regulaci)

-

Metoda právní regulace -

Určuje, jakou legislativní technikou je určitý okruh právních vztahů upraven Metoda je kritérium vnitřní (je součástí právního systému) Veřejnoprávní (vysoká úroveň veřejného zájmu, přímé uplatnění veřejné moci na právní vztahy, nástrojem úřední rozhodnutí x soukromoprávní (nižší úroveň veřejného zájmu, nepřímé uplatnění veřejné moci (soukromoprávní statut účastníků + vyváženost jejich pozic + uplatnění veřejné moci ze soukromé iniciativy), nástrojem smlouva)

- členění práva na VEŘEJNÉ X SOUKROMÉ - agendu VS tvoří především správní právo, ale i obory veřejného práva a soukromého práva - vznik mnoha teorií, které se snaží vymezit rozdíly pro jednoznačné rozlišení obou kategorií, 3 zákl.: • teorie ZÁJMOVÁ: (Ulpianus) - určujícím hlediskem pro rozlišení veřejného práva od soukromého je zájem, kterého se právní vztah týká veřejný zájem = veřejné právo / soukromý zájem = soukromé právo - ale otázka je, kde jsou hranice soukromého a veřejného zájmu (tato teorie se neužívá) • teorie MOCENSKÁ (= subordinační): - kritériem je vztah účastníků jsou navzájem ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti = veřejné právo / ve vztahu rovnosti = soukromé právo - ovšem nepřesné – v případě veřejnoprávních smluv jako institutu práva veřejného je postavení stran rovnoprávné (tato teorie se spíše také neužívá, ale zastáncem je ÚS ve svém usnesení) • teorie ORGANICKÁ = subjektů: (Hoetzel) - kritériem je právní poměr, v němž se ocitá subjekt členství subjektu v některé veřejné korporaci = veřejné právo / subjekt není členem veřejné korporace = soukromé právo - modernější varianta organické teorie je materiální organická teorie = veřejné právo = soubor právních norem, v nichž alespoň 1 subjekt právního vztahu je nositelem veřejné moci • teorie tzv. METODY PRÁVNÍ REGULACE specifický způsob právního regulování, vyjadřující povahu a míru působení jednotlivých účastníků právního vztahu na vznik a rozvíjení tohoto vztahu, resp. vyjadřující povahu míru účasti subjektů právního vztahu na formování jeho obsahu hranice mezi oběma oblastmi nelze jednoznačně vymezit, různě se posunují, občas dochází k jejich stírání, existuje mezi nimi pásmo sporné povahy právní = pásmo hybridní - dochází k míšení veřejného práva s právem soukromým –pracovní právo, nájem bytu, stavební řízení, v němž lze uplatňovat námitky veřejnoprávní i soukromoprávní - nález ÚS – v moderní společnosti se prvky soukromého a veřejného práva prolínají, nelze jednoznačně veškerou činnost některé instituce označit pouze za veřejnoprávní / soukromoprávní, záleží na povaze konkrétního druhu činnosti

- hranice veřejného a soukromého práva v ústavních předpisech: Ústava, čl. 2 = soukromé právo (občanské, obchodní, rodinné, pracovní) X veřejné právo (ústavní, správní, finanční, trestní, MPV, nově i PŽP, PRSZ) - zák. č. 131/2002 Sb., kompetenční zákon – zvláštní senát rozhoduje, zda je věc soukr. / veřejnoprávní

-

Veřejné právo zase naopak zásada legality - Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Soukromé právo se vyznačuje autonomií vůle – Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Soukromé právo je založeno na rovnosti účastníků (§ 2 odst. 2 ObčZ): nelze jednostranně jinému účastníku ukládat povinnosti, nebo zřizovat práva, konflikty nelze rozhodovat bez dohody s druhým à spory řeší soud

-

V soukromoprávní oblasti vzniká jednotlivci oprávnění z jeho vlastní vůle, kdežto veřejné právo zakládá jednotlivci nárok aktem veřejné moci.

-

Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§1)

-

NOZ se rozchází s koncepcí, že funkcí občanského práva a občanského zákoníku je působit jako nástroj řízení společnosti. Zásada kolektivismu je soukromému právu cizí; soukromé právo je ze své povahy individualistické. NOZ jako kodex soukromého práva, tím se opouští pojetí, že ze vzájemného soukromého styku osob vznikají také jejich práva a povinnosti vůči společnosti (státu). Vychází z koncepce, že účel občanského zákoníku je upravit soukromá práva osob vzniklá z jejich vzájemného styku mezi sebou. Se zřetelem k tomu se za první zásadu soukromého práva nepokládá rovnost osob, ale zásada autonomie vůle. Hledisko rovnosti osob nemůže být určující v prvé řadě, protože důraz na zásadu rovnosti jako určující pro občanské právo neodpovídá skutečnému stavu. Akcent na zásadu rovnosti jednak zastírá přirozenou nerovnost mezi fyzickými a právnickými osobami, neboť mezi nimi nemůže být právně, především v oblasti osobních práv, rovnosti nikdy dosaženo, jednak pomíjí hledisko ochrany slabší strany, která je pro soukromé právo stejně významná jako zásada rovnosti. Preference této zásady totalitním zákonodárstvím, vedla k popření základní funkce občanského zákoníku, k rozbití jednoty soukromého práva a k ideologickému popření jeho existence

-

-

-

Sankce:

-

vzniká v soukromém právu již deliktem. Hlavním účelem sankce v soukromém právu je odčinit újmu způsobenou jednotlivci a plně mu nahradit, co mu bylo v jeho soukromé sféře způsobeno; sankce soukromého práva řeší konflikt mezi jednotlivci. ve veřejném právu vzniká sankce až právní mocí rozhodnutí orgánu veřejné moci a jejím účelem není řešit vzájemný konflikt osob, nýbrž konflikt mezi jednotlivcem a veřejnou mocí, která hájí a chrání veřejným zájem

Právo:

-

-

v objektivním slova smyslu = systém norem společenského chování lidí (normativní systém), jehož dodržování je zabezpečeno státem • norma = pravidlo chování x právní norma = pravidlo chování stanovené veřejnou mocí a zpravidla jí vynucované (nejsou např. naturální pohl.) odpovídá na otázku co je po právu a co po právu není vedle tohoto ale existují ještě jiné spol. normativní systémy (nicméně v současných podmínkách nejsou příliš efektivní) • morální normy • normy náboženské

•

-

normy slušnosti

v subjektivním smyslu = míra a způsob možného chování subjektu práva odpovídá na otázku, zda určitý subjekt právo má (zda je mu dovoleno či nedovoleno chovat se určitým způsobem)

Soukromoprávní odvětví: Občanské právo obecné je právem podpůrným ve vztahu k ostatním odvětvím soukromého práva. Pokud jsou některé soukromoprávní otázky řešeny speciálním zákonem, pak se občanského práva obecného (zejména ObčZ) užije subsidiárně. Viz např. § 1 odst. 2 ObchZ. Na druhou stranu např. ZPr užití ObčZ vylučuje. § 1 odst. 1 NOZ „Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo.“ Prvá věta odstavce 1 poukazuje na objektivní soukromé právo důrazem na jeho základní pojmové znaky. Ovšemže všechna ustanovení právního řádu nevytvářejí soukromé právo, ale jen ta, která upravují soukromá práva a soukromé povinnosti subjektivní povahy. • neusiluje o vědeckou definici soukromého práva. Stavba první věty navrženého ustanovení to jasně naznačuje, protože není jako definice formulována - neuvádí se v ní víc než poukaz na hlavní rysy. ▪ Soukromá subjektivní práva a soukromé subjektivní povinnosti se charakterizují jako vzájemná soukromá práva a vzájemné soukromé povinnosti osob. Tím se klade důraz na jejich soukromou sféru a vyjadřuje se, že tato práva a tyto povinnosti vznikají mezi osobami v jejich vzájemném styku (nikoli tedy mezi osobou a orgánem veřejné moci nebo mezi orgány veřejné moci navzájem); soukromé právo se týká privátního života lidí, jde o jejich právo uplatňované ve společnosti. ▪ Konečně se za soukromé právo neoznačují jednotlivá ustanovení právního řádu upravující oprávnění a povinnosti osob v jejich soukromé sféře, ale souhrn těchto ustanovení, čímž se dává najevo význam systematického uspořádání právních pravidel v nich obsažených. „Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.“ ▪ Zásada druhé věty prvního odstavce nezpochybňuje, že hranice mezi soukromým a veřejným právem není pevně dána jednou provždy. o Jev zvaný publicizace soukromého práva - dílčí úpravy útvarů původně pojímaných ryze soukromoprávně (rodina, vlastnictví, smlouva) proniká veřejnoprávní regulace. Dokonce i celé právní discipliny mění svůj charakter ze soukromoprávních na převážně veřejnoprávní např. horní právo ▪ Podstatné je , že v případech, kdy je namístě vázat uplatňování soukromého práva na právo veřejné, vyžaduje se, aby to zákon stanovil výslovně o např. v úpravě nabývání vlastnického práva k nemovité věci na základě smlouvy, kdy je vznik vlastnictví vázán na vklad vlastnického práva pro nabyvatele do katastru nemovitostí

3) Normy a prameny soukromého práva, výklad norem. prameny občanského práva a) ústava, LZPS – občanské právo přímo neupravuje, nicméně stanovuje stěžejní zásady pro podřízené zákony obecně (čl. 11 právo vlastnit majetek, rovnost vlastnictví, dědění atd.) a) mezinárodní smlouvy – součástí právního řádu jsou všechny vyhlášené MS, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament (Úmluva o ochraně LP a ZS, Úmluva o právech dítěte) b) evropské předpisy – ve formě nařízení a směrnic (např. práva spotřebitelů) c) občanský zákoník (89/2012) – nový kodex občanského práva, snaha o rozsáhlou integraci, univerzální podklad pro soukromé právo, snaha o naprostou diskontinuitu s předešlou úpravou d) ostatní prameny občanského práva – zvláštní zákony (zákon o obchodních korporacích, zákon o mezinárodním právu soukromém) e) nálezy ÚS, kterými se ruší zákon nebo jeho část (soudcovké ani obyčejové právo neuznáno) norma = pravidlo chování x právní norma = pravidlo chování stanovené veřejnou mocí a zpravidla jí vynucované (nejsou např. naturální pohl.) Občanskoprávní normy - občanskoprávní norma - státem vydávané a jím chráněné obecně závazné pravidlo chování, které zakládá práva a povinnosti účastníkům občanskoprávních vztahů - pojmové znaky norem soukromého/občanského práva: regulativnost, právní závaznost, vynutitelnost, státní donucení - působnost předpisů občanského práva • věcná – odpovídá na otázku, jaké vztahy právní předpis upravuje; • teritoriální – působí zásadně na celém území ČR, za určitých podmínek i na vztahy situované v cizině • osobní – pro které subjekty ObčZ platí; univerzální působnost ve vztahu ke všem subjektům českého práva, všechny subjekty na území ČR • časová – odpovídá na otázku, odkdy dokdy je ObčZ účinný; prvotně od 1. 1. 2014, aktuální podoba vždy dle účinnosti příslušných novel - prvky právní normy tvoří subjekt, objekt a obsah. - struktura norem soukromého práva - strukturou pr. n. nazýváme složení právní normy z jednotlivých skladebných částí a vztahy mezi nimi - strukturu PN tvoří hypotéza, dispozice, sankce. • hypotéza – skutková podstata, s níž OP spojuje určité „má býti“, tedy podmínky, za nichž může nastoupit dispozice • dispozice – vlastní pravidlo chování, konkrétní subjektivní práva a povinnosti • sankce – nepříznivé následky spojené s porušením dispozice • zejména u kolizních norem MPS: rozsah - určuje okruh právních vztahů/otázek, na které se příslušná norma vztahuje, navázání - určuje, kterého právního řádu se má pro úpravu příslušné otázky použít, a to pomocí tzv. hraničního určovatele - druhy norem soukromého práva - Dispozice jako vlastní pravidlo chování umožňuje rozlišovat právní normy na kogentní ( kategorické ) a dispozitivní. - Kogentní a dispozitivní právní normy - - pro kogentní normy je typická oblast veřejného práva, včetně práva procesního, v právu soukromém stanoví limity smluvní autonomie účastníků soukromoprávních vztahů - dispozitivní – normy buď vůbec nestanoví vlastní pravidlo chování, nebo je stanoví jen subsidiárně a nechávají na adresátech, aby si je stanovili sami, jestliže tak neučiní, tak se užije pravidlo stanovené v normě - kogentní – imperativně stanoví pravidlo chování, práva a povinnosti, neponechávají prostor pro vůli adresáta

1/2 NOZ Jak rozlišit kogentní X dispozitivní ustanovení. Řešilo se, zda NOZ vůbec potřebuje takové obecné ustanovení, které tuto otázku řeší. Pokud ano, jsou různé modely řešení této otázky: /A/ - První model rozlišení kogentní X dispozitivní: kogentní je vše, kromě ustanovení výslovně označených jako dispozitivní - Starý OZ (1964) byl původně podle dobové literatury označován jako obecně kogentní, s výjimkami výslovně stanovenými. Tato nesprávná představa byla již v 60. letech vyvrácena, a přesto přetrvává. - Příklad: § 604 OZ – předkupní právo nelze převést ani zdědit. Chci někomu zřídit předkupní právo, abych ho měl já i případně moji dědicové. Lze to takto zřídit? Většina právníků řekne, že § 604 OZ je kogentní, „jinak by tam § 604 vůbec nebyl.“ Ale přece, co je komu do toho, vždyť tím opačným ujednáním nikoho neohrožuji. Totéž ustanovení mají v Rakousku a tam je všem zřejmé, že je dispozitivní. -

-

-

-

/B/ Druhý model rozlišení kogentní X dispozitivní: Dispozitivní je vše, kromě ustanovení výslovně kogentních a těch ustanovení, jejichž kogentnost je dána „povahou ustanovení“ (§ 2/3 starého OZ) Obecně je tedy ustanovení dispozitivní, ledaže a/ kogentnost vyplývá z povahy ustanovení, b/ výslovně je stanovena kogentnost. Toto ustanovení (§ 2/3 OZ) se dostalo do OZ až ve Federálním shromáždění. První komentář k OZ po jeho novele z r. 1991 uváděl k tomuto ust., že konečně již si strany mohou volit smluvní úpravu. A přesto stále přetrvává opačné pojetí (uvedené v předch. bodě). /C/ Třetí model rozlišení kogentní X dispozitivní: Dispozitivní je vše, kromě ustanovení výslovně kogentních Ust. § 263 ObchZ uvádí výslovně taxativní výčet kogentních ustanovení. Jde o technicistní řešení, schůdné jen u krátkých zákonů. Jsou tam některá ustanovení zbytečně uvedena, a naopak třeba pravidla o pojmových náležitostech některých cenných papírů tam uvedena nejsou, ačkoliv by jako kogentní být označena měla být. Takto se to řešilo za první republiky u zákonů o délce do 100 paragrafů. Další nevýhoda: neúměrně svazuje život, nedává prostor doktríně ani judikatuře, aby reagovala na vývoj společnosti.

/D/ - Řešení kogentnosti přijaté v § 1/2 NOZ - Inspirací byla úprava Švýcarská, která byla v podstatě převzata. Obecně je v NOZ každé ustanovení dispozitivní, s výjimkami: - a/ výslovně je označeno jako kogentní, - b/ dobré mravy, veřejný pořádek, - c/ právo týkající se postavení osob (vč. ochrany osobnosti) ad a/ Např. § 19/2 NOZ výslovně uvádí kogentnost („přirozená práva spojená s osobností člověka“ - nelze zcizit ani nadměrně omezit) ad b/ Kogentnost dobrých mravů a veřejného pořádku: Bylo namítáno, že pojem veřejného pořádku je neurčitý. Avšak tento pojem musí umět vyložit každý policista, když ho má prosazovat. A tím spíše ho umí vyložit běžný občan. Navíc pojem veřejného pořádku vznikl původně v právu soukromém.

ad c/ Kogentnost práva týkajícího se postavení osob (vč. ochrany osobnosti), § 1/2 NOZ: Nelze si sjednat, že někdo nabyde svéprávnosti ve věku 10 let. Spolkové právo: NOZ výslovně uvádí, že vnitřní život spolku je v NOZ stanoven dispozitivně, tj. to, jak si spolek sjedná ta svoje „střeva“: zda spolek má mít za nejvyšší orgán valnou hromadu, anebo shromáždění zbrojnošů; zda v čele spolku stojí předseda, anebo diktátor. Platí smluvní autonomie. Bylo též mylně uváděno, že spolek musí mít vždy „výbor, předsedu“ (tj. takto označené), a proto NOZ výslovně stanoví dispozitivnost. •

kolizní (ZMPS) – neobsahuje sama věcnou úpravu, pouze přikazuje použití jiných (věcných) norem. Odkazuje na ně. Pravidlo chování vytváří až společně s věcnou normou, na kterou odkazuje Funkce – provádí výběr právního řádu (z dotčených právních řádů, který se použije pro soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem.

•

zákonné definice (§ 115 ObčZ)

•

odkazující (§ 27/1, § 517/2 ObčZ) - jako konkrétní odkaz na konkrétní pr. normu. Za použití legislativní zkratky odkazují na konkrétní pramen práva v té době již platný. Nevytváří však pravidlo chování, a to ani pro tvůrce norem.

•

Blanketová (§ 720 ObčZ) - Takováto norma neobsahuje vlastní pravidlo chování, nýbrž ve své dispozici zmocňuje příslušný státní orgán nebo nestátní orgán veřejné moci k vydání prováděcího předpisu, kde teprve bude stanovena vlastní normativní úprava.

•

Funkce právní normy v mechanismu pr. regulace je kritériem členění norem na přikazující, zakazující, opravňující. neurčité pojmy (§ 3/1 ObčZ) zmocňovací, teleologické, termínované, intertemporální aj.

• •

Interpretace norem OP objasnění smyslu PN OP; cílem jednak vyložit slovní znění, jednak zjisti obsah PN klasické formy výkladu: jazyková, systematický, logický, historický, teleologický, komparativní dělení dle subjektů podávajících výklad: autentický/legální, soudní, vědecký/doktrinální v obecné rovině je souhrnem úvah, kterými určujeme přesný význam textu rozumí se tím též postup, kterým jiným osobám vykládáme a vysvětlujeme význam textu věda o výkladu se nazývá hermeneutika. Obecné...