Základní práva vypracované otázky 2 PDF

Preview

Summary

ZÁKLADNÍ PRÁVA I., II.OKRUHY Pojem základní práva a svobody, terminologie, charakteristika, univerzalita. Původ lidských práv, ideové zdroje, historický vývoj. Obsahové klasifikace základních práv, statusové dělení. Formy působení základních práv, základní práva v podobě subjektivního a objektivního...

Description

ZÁKLADNÍ PRÁVA I., II.

1

OKRUHY 1. Pojem základní práva a svobody, terminologie, charakteristika, univerzalita. 2. Původ lidských práv, ideové zdroje, historický vývoj. 3. Obsahové klasifikace základních práv, statusové dělení. 4. Formy působení základních práv, základní práva v podobě subjektivního a objektivního práva. Horizontální působení základních práv. 5. Negativní a pozitivní závazky. 6. Nositelé a adresáti základních práv 7. Absolutní a relativní práva – pravidla a principy. 8. Interpretace základních práv a její specifika. 9. Omezování základních práv. Soudní přezkum omezení. Intenzity přezkumu ústavnosti. 10. Nederogovatelná práva. 11. Ústavně konformní výklad podústavního práva. 12. Listina základních práv a svobod, právní povaha. 13. Mezinárodní systémy ochrany lidských práv. 14. Kontrolní mechanismus Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 15. Ochrana základních práv na úrovni Evropské unie. 16. Ústavní stížnost. 17. Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. 18. Rovnost, základní podoby rovnosti, pozitivní opatření. Rovnost a důstojnost. 19. Diskriminace, právní zakotvení, formy diskriminace, zákaz diskriminace ve vertikálních a horizontálních vztazích. 20. Ochrana před diskriminací. Sdílení důkazního břemene. 21. Práva příslušníků národnostních menšin. 22. Svoboda a důstojnost. 23. Právo na život. 24. Nedotknutelnost osoby, zákaz mučení, krutého, nelidského a ponižujícího zacházení a trestání. 25. Způsobilost k právům. 26. Zákaz otroctví a nevolnictví. 27. Zákaz nucených prací a služeb. 28. Osobní svoboda a bezpečnost. 29. Právo na ochranu soukromého života. 30. Ochrana cti, dobré pověsti a dobrého jména. 31. Ochrana rodinného života. 32. Právo na informační sebeurčení. 33. Ochrana důvěrnosti komunikace, listovní tajemství. 34. Domovní svoboda – ochrana obydlí. 35. Ochrana vlastnictví a majetkových práv. 36. Svoboda svědomí, myšlení a vyznání. 37. Svoboda projevu náboženství a víry. Postavení církví. 38. Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby. 39. Svoboda pohybu a pobytu. 40. Význam politických práv a jejich ochrany pro demokracii.

2

41. Svoboda projevu. 42. Právo na informace. 43. Právo shromažďovací. 44. Právo sdružovací, formy sdružování 45. Právo petiční. 46. Právo na odpor. 47. Právo podílet se na správě veřejných věcí. Právo na rovný přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. 48. Hospodářská, sociální a kulturní práva. Charakteristika, důležitost, podstata práv, soudní přezkum. 49. Právo na práci a související práva hospodářská. 50. Právo na sociální zabezpečení. 51. Právo na zdraví. 52. Právo na přiměřenou životní úroveň. 53. Právo na vzdělání. 54. Právo na přístup ke kulturnímu bohatství. 55. Právo na příznivé životní prostředí. 56. Právo na spravedlivý proces a jeho význam. 57. Působnost práva na spravedlivý proces dle Listiny a Úmluvy (působnost čl. 6 Úmluvy). 58. Právo na přístup k soudu 59. Nezávislost a nestrannost soudů a soudců. 60. Právo na zákonného soudce. 61. Princip veřejnosti a právo na spravedlivé projednání věci (rovnost zbraní, kontradiktornost, právo být přítomen, dokazování, odůvodnění) 62. Zásady spravedlivého procesu specifické pro trestní řízení 63. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě 64. Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

3

1 Pojem základní práva a svobody, terminologie, charakteristika, univerzalita  Základní práva jsou součástí široké oblasti vztahu státu a jednotlivce – veřejné moci a jednotlivce  Lidskoprávní vztah je tedy jedním z klíčových vztahů v moderním ústavním státě  Základní práva jsou v podobě objektivního práva určujícím východiskem pro obsah celého právního řádu

1.1

Práva a svobody

 Pro „základní práva“ se užívá pojmu „práva“ či „svobody“, které se doplňují o označení „lidská“, „občanská“ či „základní“, a mohou se dále větvit na „politická“, „sociální“, „kulturní“ atd.  Pojmy „právo“ či „svoboda“ nemají ustálené použití o „právo“ se používá spíše pro nároky vůči státu (např. důchodové zajištění) nebo možnost chovat se určitým předvídaným právem o „svoboda“ se používá spíše pro vyjádření autonomního prostoru jednotlivce, do kterého by se nemělo zasahovat (např. domovní svoboda, svoboda pohybu, atd.)  Někde tyto pojmy užity nejsou, ale lze je dovodit z výkladu článku (např. obydlí je nedotknutelné = domovní svoboda)  Pro „základní práva“ je lepší užít pojmu „právo“, protože v sobě zastřešuje i svobody (např. v případě svobody jde fakticky o právo na respektování autonomie jednotlivce ze strany veřejné moci a nezasahování do ní)  Postavení jednotlivce dle Jellineka: „možnost individuální činnosti, jež zbývá, odečte – li se právní omezení, tvoří sféru jeho svobody“

1.2

Práva základní, lidská, občanská

 Rozličné užívání pojmů nemá za cíl vytvářet nové kategorie či teorie, ale spíše vyzdvihnout hlavní podstatu onoho práva

1.2.1 Pojem lidská práva  Zdůrazňuje vazbu na každého člověka  Veřejná moc tato práva nevytváří, pouze je uznává - tím je i vyjádřen přirozenoprávní, předstátní, původ těchto práv  Zdůraznění předstátního, přirozeného nároku, který není odvozen od státu, ale od samotné lidské podstaty každého jedince je vyjádřeno spojením „lidská práva“  V rámci mezinárodního práva se hovoří o lidských právech

1.2.2 Pojem občanská práva    

Práva přísluší jedinci z důvodu jeho vztahu ke státu – je jeho občanem Nejsou garantována cizincům, ovšem po vstupu do EU jsou některá práva přístupná i pro občany EU Ovšem např. v MPOPP jde o práva lidská (s výjimkou v čl. 25) Rozlišení práv „občanských“ vedle práv „politických“ jakožto dvou kategorií je poněkud zavádějící – politická práva jsou spojena s existencí státu

1.2.3 Pojem základní práva  Buď jde o označení jako zastřešujícího pojmu pro všechna práva nebo jde o práva, která byla zanesena do ústav či základních zákonů (přirozená zpozitivizovaná práva)  Též se užívá pojem „ústavní právo“ - jde o projev jejich zakotvení, nikoli nutně obsahový charakter (obsahovou hodnotu zdůrazňuje pojem „lidská práva“ bez ohledu na to, zda jsou právně zakotvena – např. zákaz mučení bude vždy lidským právem)  V užším pojetí jde o výseč základních práv, a to o tzv. práva první generace (tzv. „tvrdé jádro“ lidských práv či „klasické svobody“)

4

1.3

Univerzalita práv vs. Kulturní diversita

 Katalogy práv se ve formulaci i rozsahu práv liší  Hovoříme – li o lidských právech v jejich dimenzi práv základních (ve smyslu ústavně zaručených), budou jako pramen pozitivního práva působit v rámci teritoria daného státu  Budeme – li na ně ale nahlížet jako na práva lidská, přirozená, která existují mimo rovinu práva pozitivního, pak lze hovořit o jejich univerzalitě, tedy obecné platnosti pro všechny lidské bytosti (v jednotlivých státech a kulturách se ale tato lidská práva mohou lišit)  Myšlenka univerzality spojena zejména s Všeobecnou deklarací lidských práv (snaha o zakotvení určitého celosvětového lidsko-právního standardu)  U mezinárodně kodifikovaných práv budou působit na území států, které jsou členem onoho mezinárodního sdružení, spolku, aj.  Na Vídeňské konferencu (1993) došlo ke shodě, že univerzální povaha lidských práv je nepochybná  Vedle univerzality jsou tato práva nedělitelná, na sobě vzájemně závislá  Dle teorie univerzality by měl existovat určitý celosvětový společný jmenovatel lidských práv, tedy určité lidsko-právní sdílené hodnoty (teorie univerzality nutně vyžaduje zdůvodnění společné všem lidem bez rozdílu historie, jazyka, vyznání, kultury, aj.)  Univerzalita je však i kritizována – na světě není jedna jediná kultura, přičemž ke kodifikaci dochází spíše na „západě“ – dle kritiků se tedy jedná o vývoz „západních“ či euroatlantických hodnot do zemí, kterým nejsou tyto hodnoty zcela vlastní  Nelze tedy formulovat všem lidem společná přirozená práva, protože „lidská přirozenost nemusí být pouze jedna, vždy a všude stejná“ (Jan Kysela)  Formulováním nových nároků je zvyšována skepse vůči univerzalitě práv, naopak čím více bude při interpretaci respektována kulturní odlišnost, tím spíše bude konsensus na univerzalitě  Napětí mezi teorií univerzality a odlišnými kulturními a politickými zvyklostmi lze částečně řešit interpretací práv, resp. jejich rozsahu (např. odlišné pojetí soukromí v rozdílných kulturách)  ESLP připouští v některých citlivých otázkách prostor pro uvážení – tedy i v rámci poměrně homogenní Evropy existují kulturní, společenské či náboženské odchylky, které mohou činit výklad lidských práv v jednotlivých státech různým  To, co je tedy nutno respektovat v relativně homogenní Evropě bude tím spíše nutno respektovat ve výrazně heterogenním celosvětovém měřítku  Důvod pro univerzalitu musí spočívat v jiných důvodech, než jen v přijetí většinou států – důvodem musí být tedy argument plynoucí ze samotného obsahu těchto práv  Lze tedy přistoupit k závěru, že jsou neurčité základní hodnoty společné všem lidem a měly by být chráněny bez ohledu na kulturní a společenské podmínky  Výklad základních práv: priorita teleologického výkladu o Objektivně teleologický a subjektivně historický výklad (originalisté – je to stanoveno ústavou a living constitution – třeba vycházet z účelu) o Výklad rozsahu práv a výklad omezení práv LIDSKÁ PRÁVA JSOU: -

Trvalá (srov. Čl. Listiny) -> existence práva, je v listině, protože jde o přirozené právo o

Nezrušitelná -> stát je nesmí zrušit či odebrat (stát tato práva pouze uznává, neuděluje je)

o

Nezcizitelná – možnost nedisponování svými právy absolutně (jedinci se nemohu těchto práv zbavit, předat je)

o

Nepromlčitelná – nárok na náhradu újmy se nepromlčuje, nárok lze naplnit kdykoliv (člověk je má od narození až do smrti, v případě postmortální ochrany osobnosti i déle)

-

Univerzální (práva jsou všude víceméně stejná)

-

Nedělitelná

-

Stát je pouze deklaruje (uzná, zakotví), ale nekonstituuje (lid má lidská práva z důvodu svého lidství, své existence)

5

2 Původ lidských práv, ideové zdroje, historický vývoj 2.1

Původ lidských práv

 Vychází se z představy, že mají přirozenoprávní charakter a existují bez ohledu na vůli států, dokonce nezávisle na vůli člověka samého  Stát lidská práva pouze deklaruje, nekonstituuje  Lidská práva vychází z představy stejné morální hodnoty každého člověka a mají tak ochraňovat základní zájmy jednotlivce jakožto lidské bytosti  Nejprve šlo o označení přirozeného řádu či spravedlnosti, ve 12. století poté začínají být spojovány se subjektivními nároky jednotlivce, v 17. století jsou spjata s rozvojem společenské smlouvy a stanovení mezí absolutistického panovníka  Následně dochází ke zpozitivizování a zakotvení jejich platnosti ve vztahu k území státu, přesto však neztrácejí svou přirozenoprávní povahu TEORIE:

  

 Vycházející z přírody -> evoluce, člověk je součástí přírody (natural law)  Antropocentrické -> vychází z člověka, jako lidské bytosti, která je výjimečná, specifická)  Náboženské -> Bůh stvořil zemi a člověka -> panovník měl ve středověku legitimitu od Boha Existence těchto práv není závislá na státní moci, jsou tedy trvalá Nositelé mohou být chráněnI i proti jejich vůli Ani nepodléhají promlčení

2.2

Historický vývoj

 Lidská práva se začala objevovat písemné zákonné podobě v roce 1215, a to v Anglii, resp. v Magna Charta Libertatum, a poté v 17. století, konkrétně jde o Petition of Rights, Habeas Corpus Act či Bill of Rights (1689)  Mimo Evropu lze zmínit USA a Virginskou deklaraci práv (1776), která ovlivnila později vydanou Deklaraci nezávislosti USA (1776) – spojuje lidská práva s teorií suverenity lidu a právem na odpor - a následný Bill of Rights (1789)  Podobným aktem v Evropě byla francouzská Deklarace práv člověka a občana, kde jde spíše o pokyn pro budoucího zákonodárce, co by měl zakotvit  Další lidsko-právní katalogy se objevují v ústavách na konci 18. století a zejména potom v 19. a 20. století  Dnes je součástí každé ústavy v nějaké podobě úprava základních práv  Na novou úroveň byla posunuta mezinárodní Všeobecnou deklarací lidských práv, sepsanou pod OSN roku 1948 jako reakce na druhou světovou válku o nejde o mezinárodní smlouvu, ale některé její částice považovat za součást mezinárodního obyčejového práva o hovoří o přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny – základ svobody, spravedlnosti a míru ve světě  Z celosvětových úmluv lze jmenovat Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (MPOPP, 1966) a Mezinárodní pak o hospodářských, sociálních a kulturních právech (MPHSK, 1966) o Oba sepsány pod OSN  Z regionálních, resp. Evropských úmluv je nutno jmenovat Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, sepsanou pod Radou Evropy + dodatkové protokoly (například původně povolen trest smrti, později vymazán) o Mj. zřizuje Evropský soud pro lidská práva (ESLP) se sídlem ve Štrasburku  Nejnovější na tomto poli je Listina základních práv EU z roku 2000, která se později stala součástí Lisabonské smlouvy z roku 2009 o Kodifikuje lidská práva ve vztahu k EU, a to při aplikaci evropského práva

6

2.3

Ideové zdroje

 Existuje mnoho teorií o původu a platnosti lidských práv  Zdroje přirozenoprávní teorie můžeme rozlišit na o Přírodní (příroda je tvůrcem veškerého života, tedy i člověka) o Antropocentrické (práva plynou z podstaty člověka a lidského společenství) o Transcendentální (práva jsou dána člověku bohem)  Existence přirozených práv je však i popírána, hlavně pro jejich nejasný původ  Za právo jako produkt společnosti je považováno pouze právo pozitivní, v lidsko-právní rovině tedy právo zhmotněné v pramenech  Zdůvodnění lidských práv jako práv přirozených: náboženské, socio – biologické, intuitivní, konsenzuální, instrumentální, Kantovské (transcendentální nutnost), existenciální  Dle J. Blahože mají práva „velmi účelový charakter“ – jsou základními vzory (archetypy) chování, jež je potřebné pro zachování druhů živých tvorů i jednotlivců – prazákladem přirozených práv tedy není vznešená idea, ale potřeba a zkušenost  Existují teorie, které tvrdí, že schopnost jednotlivce rozlišovat dobro a zlo a tím pádem i „vycítit“potřebu jednat v souladu s přirozenými právy je v lidech jakožto živočišném druhu zakódována evolučně  Vedou se neustále diskuse a polemiky o „hranici“ mezi přirozenými a pozitivními právy, byť v tomto případě jde o vytčenou skupinu základních práv, u kterých je velmi široká pestrost názorů o Hranice mezi přirozenými právy, se kterými se člověk rodí a jsou u vlastní na straně jedné a práva, která jsou sice zahrnuta v ústavách a mezinárodních smlouvách, ale jdou nad rámec přirozených práv a jsou pouze důsledkem momentálního konsenzu ve společnosti  Kritik tvrzení o existenci přirozených práv – neexistují žádné objektivní morální pravdy, které je možné poznat rozumem  Nic však nemění na skutečnosti, že ochrana těchto základních práv je klíčovou otázkou nejen veřejného práva, ale i každého společenství lidí, ať jde o státy či mezinárodní společenství

3 Obsahové klasifikace základních práv, statusové dělení 3.1

Práva osobní, politická, hospodářská, sociální a kulturní a procesní

 Základním jednoduchým členěním je rozlišení na: 1. osobní práva a svobody, 2. politická práva a svobody a 3. hospodářská, sociální a kulturní práva 4. procesní práva

3.1.1

Osobní práva

 Někdy nazývána jako práva občanská  Základním právem je právo na život, dále klasické liberální svobody jako svoboda myšlení a svědomí, náboženského vyznání, nedotknutelnost osoby, jejího soukromí, obydlí, aj.  Mohou se dále rozlišit na práva plynoucí z fyzické či duševní integrity člověka

3.1.2

Politická práva

 V zásadě jde o práva, která jedinci umožňují participovat na správě věcí veřejných (např. volební právo, právo účasti na správě věcí veřejných, právo petiční, svoboda sdružovací a shromažďování či svoboda projevu – tato práva nejsou ovšem pouze právy politickými)

3.1.3

Hospodářská, sociální, kulturní práva

 Ohledně těchto práv se vedou diskuse  Typické je, že rozsah plnění je výsledkem politického soupeření či ekonomická situace státu  Např. právo na nemocenské a důchodové pojištění, zabezpečení při ztrátě zaměstnání, právo na ochranu zdraví, právo na vzdělání, aj.

7

Vedle těchto skupin práv můžeme dále rozlišit práva procesní (garantují určité procesní standardy), která jsou v Listině v V. Hlavě, v Úmluvě pak v čl. 6 – 13. Nejde však o pevné členění, může se lišit od jednotlivých lidsko-právních katalogů.

3.2

Statusové dělení

 Status (stav) jako vyjádření pozice, v jaké se jedinec ve vztahu ke státu nachází  Zde jde o dělení na status negativus (autonomní sféra jednotlivce, do které by stát neměl zasahovat – svoboda projevu, ochrana soukromí), status positivus (právo na pozitivní plnění ze strany státu, např. přijmout právní úpravu – podpora v nezaměstnanosti, lékařská péče) a status activus (jde o právo jednotlivce podílet se na správě věcí veřejných – volební, sdružovací právo)  Jde spíše než o pevné rozdělení o rozlišení práv dle pozice jednotlivce jako nositele práva v konkrétní lidsko-právní situaci (např. svoboda shromažďování má primárně aspekt negativního statusu v situaci, kdy je obsahem nároku právo na svobodné a nerušené shromáždění bez zásahu ze strany veřejné moci, zároveň však jde o aspekt aktivního statusu – jednotlivec se může podílet na správě věcí veřejných – či dokonce pozitivního statusu – stát musí zajistit instituce pro zajištění existence a ochrany sdružení, která jedinci vytváří)

3.3

Generační dělení

 Jde jednak o obsahové, ale také o vývojové členění lidských práv  Jako generaci lze označit určitou skupinu práv, která jsou vzájemně typově blízká a byla kodifikována v určité historické etapě – jde tedy o určité vývojové etapy či vlny etablování a kodifikace práv  Generace jsou: o První generaci tvoří prvotní práva, která vznikala v období 17. století, tedy při kodifikaci ústav; korespondují s osobními a politickými právy o Druhou generaci tvoří práva spíše z 20. století, jejichž posláním je rovnost lidí; korespondují s právy hospodářskými, sociálními a kulturními o Třetí generace práv je velmi těžko uchopitelná, jde o práva jako o právo na sebeurčení, právo na čisté životní prostředí; tzv. práva solidarity.  Teorie tří generací práv jako důsledek rozvoje lidských práv (první generace - stát mnohé nesmí, druhá generace – stát mnohé musí: sociální a důchodové pojištění, třetí generace: souvisí s vytvářením mezinárodního společenství a systému a projevy industriální společnosti, např. právo na mír, na příznivé životní prostředí)  Kritika ze dvou pozic: o všechna práva jsou stejná – nelze je třídit o lidskými právy je pouze práva první generace – ne všechna práva jsou stejná, lze s nimi zacházet různě  Diskuse v době studené války a akcenty mocenských bloků – např. E. Wagnerová shledává v právech třetí generace jistý politický a ideologický náboj, který klade důraz na lidské společenství, v čemž vidí rozpor s původními lidskými právy, která kladou důraz výlučně na lidskou individualitu  Generační dělení je shledáváno jako neúčelné, neboť práva druhé a třetí generace by měla být dovozována z práv první generace jejich interpretací

4 Formy působení základních práv, základní práva v podobě subjektivního a objektivního práva. Horizontální působení základních práv 4.1

Funkce základních práv

 Funkce základních práv popisovány ve více rovinách – z hlediska statusového dělení lze funkce základních práv spatřovat v: o Ochraně jednotlivců před zásahy veřejné moci o Možnosti jednotlivců se podílet na správě věcí veřejných o Povinnosti státu jednotlivcům poskytovat určité plnění

8

o Vytvoření procesní...